Aj keď možno o dačo menej ako divákov, ktorí jeho často napodobované, no nenapodobiteľné fotografie obdivujú, kritizujú, opľúvajú či zatracujú. Ale ani čitateľov nemá Jan Saudek málo. Jeho beletristické knihy Život, láska, smrt a jiné takové podružnosti, Láska na tři, Svobodný, ženatý, rozvedený vdovec sa rozchytali. Niektoré vyšli aj v ďalších vydaniach.
Muž, ktorého fotografie vystavovali galérie takmer na celom svete, magnetizuje aj písaným slovom. Má o čom písať. A hlavne: vie, ako na to. Tvrdí, že píše z vnútorného pretlaku a z čistého citu. A hneď nato vyhlási, že písaním len zaháňa nudu a že nemá talent. Nech sú pohnútky akékoľvek, textami dosahuje kvality svojich najlepších fotografií.
Samozrejme, aj krátkymi literárnymi útvarmi provokuje. S chuťou samoľúbeho „herca“, ktorý rád a často mení masky. Podobne ako v rozhovoroch či dokumentárnych filmoch. Odkrýva pred publikom niečo z toho, čo zažil, o čom premýšľa, čo ho rozčuľuje a čo zas teší. Masku však nikdy neskladá, aj keď sa tak niekedy tvári. Striptízom duše osvetľuje len to, čo sám chce. Dáva si priveľký pozor, aby nikoho nevpustil do svojej trinástej komnaty. Len občas dovolí nazrieť cez uzučkú škáru. Aj to málo stačí, aby čitateľ zistil, že autor v nej skrýva i veľa smútku a bolesti, hoci navonok sa tvári ako veľký „macher“.
Saudek spomína trebárs na 70. roky. „Apatie (ba co dím: agónie) stlačila celou zemi, podobná hrůzné tlakové níži. A zdálo se, že každý druhý je udavač. A taky že byl, komunistům se podařilo to jejich sémě nedůvery, hojně zalévané rozředěnou ideologií, zasít po celé mé vlasti – nikdo nikomu už nevěřil.“
Spomína na roky, keď mu eštebáci ponúkli spoluprácu. „Ale jedno jsem věděl: udávat nesmím. Jako se nesmí zabít dítě nebo zapálit les – vzdor své zbabělosti a strachu z následků odmítnutí se agentem stát nesmím! I přes možné výhody (které mi nikdo nenabízel) jsem jim řekl, že se oběsím. V té době zřejmě přemlouvali ke "spolupráci“ mou mladou ženu – v seznamech Cibulkových jsem však později její jméno nenašel. Ale vím, že měla soukromou schůzku s jedním takovým výtečníkem. Šel jsem se na ně na to Staroměstské náměstí z dálky, div ne v převleku, podívat."
A spomienkový oblúk zakončí v súčasnosti. „Kde jsou všichni dnes? Řeknu vám, kde jsou: jsou pořád tady. Jsou mezi námi. Nikdo nezemřel, nikdo nebyl potrestán. Jsou to slušní lidé: úředníci, restituenti, obchodníci. Nepoznáte je. Minulost je zapomenuta.“ Sarkastický úškľabok.
Otec ôsmich detí, ktorý sa onedlho dočká deviateho potomka, rád rozpráva o ženách. Sedemdesiattriročný muž si uvedomuje pribúdajúce roky. „Ten přechod z chvil mladosti k bolestivému stáří nebyl nikterak povlovný, zdlouhavý a v létech mužnosti bohatě prožitý – kdepak: šlo to ráz na ráz.“ Pred starobou sa snaží uniknúť. Každý deň beh, tri razy do týždňa sto kľukov.
Ale „majiteľ“ vyšportovanej postavy najradšej zabúda v náručiach najmä kyprých žien, ktoré rád zvečňuje na svojich fotografiách. S nemalou dávkou pýchy sa nezabudne pochváliť. „Z bezpočtu potřebných dam v mém dlouhém životě jen čtyři odmítli lákavou nabídku placené společnice – to přece zní vkusně! Ne, odmítli honorář – a společnost mi nabídli ve jménu lásky.“ Opismi erotických scén evokuje texty Henryho Millera. Jan Saudek ich však výrazne korení vtipom a iróniou.
Na okamih poodhalí metamorfózy vzťahu so Sárou. Jednou z mála žien, ktorá ho opustila. Zvyčajne odchádzal on. „Zdá se mi, že přichází ta pravá! Nesmlouvavě mi z prádelníku vyhází všechny děravé, chatrné a řídké ponožky! Lednici ruče zbavuje potravin s prošlou záruční lhůtou – podezřívavě očicháva vajíčka a pro jistotu je odstraňuje rovněž. To bude ženuška! Bude mne udržovat v čistotě! Bude bedlivě dbát, abych nezpustnul! Pani Bedlivá! Jenže ouha! S radostnou tváří mi děvče zvěstuje, že čeká dítě s nějakým mladíkem.“ Nejaký mladík je vlastný syn muža, ktorý manželstvo považuje za zlý sen a príbeh o podvádzaní, ukážkach a okrádaní. „Zažil jsem to – a nemohu zapomenout!“
Utieka sa do krajiny detstva. „Patřil jsem k těm ulhaným dětem, co budou předvědčivě tvrdit, že maminka je bije do hlavy, i když se jich nikdo nedotknul. To jinými opěvované detství byl ten nejsmutnější čas mého života.“ Reflexiu odľahčí snom o chlapčenskej túžbe po lone ženy. Mlčaním obíde čas, ktorý strávil s bratom v špeciálnom koncentračnom tábore pre dvojičky. Spomína radšej na spoločné výlety po kraji.
Rozpráva o láske. Aj vtedy prekvapí. „Jedna jediná velká láska, ta životní, strhující, bořící zvyklosti – velká řeka, vylitá z břehů, ten říční proud, co vše unáší s sebou: to přece byl můj černovlasý bratříček! To ostatní je jenom – to ostatní… Zaváto větrem. Nerozlučný druh mého dětství – a pak, v slunečných létech dospívání a ještě dál, můj nedostižný idol, mladý muž nezlomné vůle, autor výtečné poezie a smělých nápadů. Má vzpomínka poletuje jako bludička nad tím chladnoucím spáleništěm, ve které se mi ve stáří proměnil: nehybný, usmířený, v bezvědomí už tolik let! Už jen pár jiskřiček pulzuje v tom spáleništi… Nad jakou přízračnou krajinou teď poletuje jeho duše?“ Jan sa narodil o pár minút neskôr ako jeho dvojča Kája. Odmalička sa cíti ako dvojka, celý život sa konfrontoval s bratom, vynikajúcim kresliarom komiksov. V mužovi, už roky ležiacom v kóme, vidí sám seba. A ten bolestný pohľad sa mu ani trošku nepáči.
Pohľad Jana Saudka na svet je surový a živočíšny, pritom však nesmierne krehký. Vidno to v jeho fotografiách, cítiť v jeho textoch. Pulzujú zemitým humorom, prekypujú duchaplnosťou, nenudia teoretizovaním, rozohrávajú zážitky z minulosti i súčasnosti, sumarizujú zaujímavé postrehy, osviežujú myseľ kritickými reflexiami súčasnosti.
Saudek demaskuje realitu tým, že ju vyzlieka donaha – podobne ako svoje modelky či sám seba pred objektívom fotoaparátu. Spomína, fabuluje, zrkadlí okolitý svet a človeka v ňom. Vo svojom rozprávaní je otvorený, vtipný, úprimný a prekvapujúco cudný, korenený nemalou dávkou sebairónie.
Text prezrádza, že sa fotograf učil u majstrov. U Vančuru a Hrabala. Ale nekopíruje, má originálny štýl.
Tramvaj noci nerozvíja jediný príbeh, prináša tridsať samostatných chuťoviek. Knihu možno otvoriť kdekoľvek, vždy chytí rozmarným rozprávaním o vážnych veciach. O živote, o láske, o umení. A prečo električka? Janovi Saudkovi pripomína karavelu s dúhovými plachatmi, ktorá ho odnáša do bezpečia krajiny snov.
